Zdravím :-) V minulé kapitolce se - ano, Wolf, políbili se :-) Dneska se trochu projedeme a prožijeme špetku té rodinné lásky :-) Hezké čtení přeji*
Naštvaně za sebou práskla překrásně vyřezávanými dveřmi. Lusknutím prstu se převlékla ze zakrvaveného brnění do dlouhé prošívané sukně a bílé haleny. Bosa došla do koupelny. Do zrcadla nepohlédla, jen ze džbánu nalila vodu do tepaného lavoru a omyla si obličej studenou vodou.
Na hostinu nedorazila. Raději bude bez oběda, než ve společnosti lidí, kteří ji nechají klidně napospas smrti, místo aby jí pomohli. Loki seděl mezi bratrem a královnou a cítil se podivně neklidně. Kde vězí ta, již včera přede všemi zcela nepokrytě políbil? Naprosto iracionálně zadoufal, že není zraněná. Co se s ním děje? Nikdy se nestaral o pocity druhých, nikdy neměl o nikoho starost.
"Kde je Freydis?" zajímal se Thor místo něj. Loki vrhl na bratra velice zlý pohled.
"Nechce nikoho vidět, nejspíš se špatně vyspala," odpověděla Nótt sametově temným hlasem připomínajícím dunění zvonů o půlnoci. Loki se trochu uklidnil. Donutil se dojíst oběd, posečkat eticky vhodnou dobu a poté se omluvil z desertu.
Freydis nemeškala v pokojích. Jakmile si byla jistá, že jsou všichni na hostině a cpou se nejméně osmi chody, popadla luk a šípy a vyběhla do stájí. Osedlala si svého Venturia a aniž by se zajímala, zda ji nebudou hledat, vyjela cvalem do lesa. Bělouš ji nesl tajnou stezkou na mýtinu, z níž si udělala vlastní soukromé cvičiště. Na kmeny stromů připevnila terče pro lukostřelbu, uprostřed stálo několik s pomocí magie vyrobených panáků pro boj s mečem, dýkami a pro cvičení boje ze sedla.
Popohnala Venturia do rychlejšího cvalu, sejmula ze zad luk a založila tětivu. Nechala bělouše cválat po obvodu mýtinu v dostatečném odstupu od terčů a postupně vystřílela všechny šípy. Popleskala svého věrného čtyřnohého společníka po pleci. Pohlédla na slunce. Byl čas vrátit se domů.
Loki procházel chodbami Křišťálového paláce v poněkud zasněné náladě. Zrovna scházel schodiště dolů, nejspíš na nádvoří. Na dlažebních kostkách z křemene zatepala koňská kopyta v divokém rytmu cvalu. Tmavovlasý bůh pozvedl hlavu a zvědavě hleděl na překrásného bělouše s modrovláskou v sedle. Freydis vypadala spokojeně, a hlavně nezraněně. Hřebec pohazoval hřívou, když před úpatím schodiště seskakovala na pevnou zem. Loki se konečně pohnul.
"Překvapilo mne, že jsi vynechala hostinu," prohodil. "Hezký kůň."
Venturio se po zvuku mužova hlasu ohlédl. Mezi zvířetem a bohem proběhl jakýsi druh komunikace. Modrovláska jejich počínání nedůvěřivě sledovala.
"Nemáš chuť na vyjížďku?" nadhodila s rošťáckým úsměvem.
Cválali vedle sebe. Na mluvení nebyl čas, Loki se ohromeně rozhlížel po krajině, kterou projížděli. Samozřejmě se své ohromení snažil zakrývat kamenným výrazem, ale Freydis byla inteligentní. Stromy se pomalu zbavovali rudého, oranžového a zlatého listí, které vířilo koním kolem kopyt. Tráva však měla stále svěže zelenou barvu. Podél široké stezky se třpytila řeka. Proplétala se hustým, ale prosvětleným lesem až k útesům, ze kterých padala v nádherném vodopádu do téměř nekonečného jezera. Za lesem se majestátně tyčil horský masiv pokrytý sněhovou čepičkou. A tam měli namířeno.
Čím blíže se dostávali k horám, krajina se měnila. Uhnilé listí čvachtalo pod kopyty obou hřebců, stromy působili mrtvě a staře, s korunami bez listí a holými větvemi. Řeka byla tmavá, valila se od ní mlha hustá, že by se dala krájet. Loki v sedle znejistěl.
"Kam mě to vedeš, Freydis?" zeptal se a doufal, že mu do hlasu nepronikl strach, který pociťoval. Jeho společnice se lišácky usmála.
"Na místo, které nikdo jiný kromě mě nenajde. Na místo, které bylo postaveno jen a jen pro mě," odpověděla tajemně.
Koně stoupali v tenkém poprašku sněhu. Zřetelně se ochladilo a Loki se ani nemusel dívat nad sebe, aby mu došlo, že začínají stoupat do hor. Nebe bylo zamračené, mlha se převalovala v neustávajícím ledovém větru a odmítala odhalit cokoliv ze svých tajemství. Klusali po stříbrných severních pláních, míjeli ledové květy, z nichž stoupal věčný mráz. Loki v cárech mlhy zahlédl nejasný obrys hradu. Nad nimi se z obou stran zvedaly vysoké štíty, jejichž stín měl podle legend spoutávat démony. Spatřil jakýsi přelud brány. Jenže jak záhy zjistil, přelud to nebyl. Proklusali vysokou tepanou bránou. Teď bílá tma pohltila všechno, až na bledou zář kouzelných krystalů ukazujících směr. Nevědomky zatajil dech.
Freydisin hrad byla megalitická stavba. Vysoké věže jakoby podpíraly oblohu nad sebou. Zdi tvořily mohutné balvany. Koně nechali na nádvoří. Freydis vedla Lokiho do obrovské knihovny. Sál by mohl konkurovat tanečnímu, regály s tisíci svazky knih z různých světů dosahovaly až k vysokému stropu.
"Tady se učím," prohlásila pyšně a rozevřela paže. "Najdeš zde téměř jakoukoliv knihu, jakou si zamaneš."
Loki se usmál tím svým úsměvem. "Chceš se učit?" zašeptal dvojsmyslně. Freydis se zasmála. Tmavovlasý bůh ji uchopil za zápěstí a přitáhl k sobě. Zvedla hlavu, aby mohla vidět jiskru v jeho očích. Jejich rty se setkaly. Tentokrát to nebyl váhavý polibek, naopak hořel vášní a touhou.
To odpoledne se opravdu věnovali magii. Loki se snažil Freydis naučit, jak povolat vítr, aniž by předtím musela vybouchnout vzteky. On sám sice ovládal tyto znalosti pouze na teoretické úrovni, ale ke konci dne dokázala modrovláska silou vůle prohnat místností aspoň vánek.
"Je tma," konstatovala překvapeně, když pohlédla z okna. Loki přikývl.
"Měli bychom se vrátit."
Vrátili se na nádvoří, kde na ně čekali nedočkaví koně. Oba hřebci už zase překypovali energií a nedělalo jim žádný problém okamžitě vyrazit cvalem na cestu zpátky. Cesta ubíhala mnohem rychleji, než do hor. Zřejmě to bylo živým hovorem o magii. Do dunění kopyt občas zazníval smích obou.
Nádvoří bylo plné vojáků na koních s loučemi v rukou. Muži na sebe pokřikovali, dokonce se objevil i Thor s Mjolnirem na rameni a Delling. Freydis pozorovala hemžení napůl pohrdavým pohledem. Vážně by ji zajímalo, co si Loki myslí. Musí je všechny považovat za blázny. Ohlédla se na muže jedoucího vedle ní. Na tváři mu pohrával úšklebek. Kopyta jejich koní zazvonila na zámecké dlažbě.
"Pořádáte noční hon, či jinou zábavu a beze mě?" promluvila zvučným hlasem. Kapitán jezdectva na ni upřel zlý pohled.
"Hledáme prince Lokiho!" odsekl vážným hlasem. Modrovláska protočila panenky. Počastovala své muže nepěkným pohledem.
"Princ Loki byl v těch nejlepších rukou. Měl se jako v bavlnce," opáčila studeně. "Jak vidíš, je v naprostém pořádku."
Seskočila ze sedla, popleskala hřebce po krku a bez zájmu pokračovala do maštalí.
"Freydis," promluvila Nótt tiše, vstupujíc do dívčiných komnat. Modrovláska seděla na posteli, opírajíc se o její čelo, zahalená jen v tenké tunice barvy moře v bouři. V rukou svírala starou knihu o magii, ale tmavě modré oči měla zavřené. Na příchod matky nijak nereagovala.
"Freydis, dítě," oslovila ji bohyně noci láskyplně a přisedla si k děvčeti na postel. Vzala knihu a položila ji na stůl. "Zamilovaná?" ozdobil její krásnou tvář lehký úsměv. Modrovláska prudce zvedla hlavu a komicky vytřeštila oči.
"V žádném případě!" vzkřikla zděšeně. "Nikdy. Ani náhodou. A vůbec, je to princ!"
Nótt se stále usmívala. "A ty princezna," namítla klidně. Bavily ji rozpaky, do nichž svou téměř dceru dostávala.
"Dobře víš, jak to je," zamračila se Freydis. Někdy jí ta modrovláska připadala jako malá. Zavrtěla hlavou a přitáhla si mladší ženu do náruče.
"Jsi naše," namítla něžně do modrých vlasů. Kolébala se s dívkou v náručí sem a tam stejně, jako to dělávala, když byla ještě nemluvně.
Tak pro představu: toto je Venturio. Obrázek je stažený z netu
