Veru | 8. kapitola

Tak po velice dlouhé době :) Dá se říct, že v téhle kapitole jsem si vybila snad všechny vzteky :) Zdá se, že Lokiho s Freydis ještě chvilku potrápím

Vydali se napříč pustými palácovými chodbami. Nikde nepotkali živou duši, jen hmyz jim bzučel okolo hlavy. Prošli kolem prázdných, chladných trůnů na prostřední nádvoří, kde stáli maštale. I zde bylo mrtvé ticho. Koně nedupali, ani nefrkali. Všude pusto a klid. Vítr honil po nádvoří uschlé listy vysokých topolů. Oba muži našlapovali tiše, pozorně se rozhlíželi kolem sebe, snažíc se zpozorovat náznak života. Loki by v tuto chvíli dal království za kohokoliv živého, kdo by mohl odpovědět na otázky. Jenže nikde nikdo.

V maštalích našli jen párek myší, který svým příchodem vyrušili od okusování pohozeného kola sýra. Thor si odfrkl.

"Tady nikoho nenajdeme, bratře," řekl. "Vraťme se na Asgaard."

Loki ještě chvilku stál a upíral zrak před sebe. Bylo těžké si přiznat, že Thor má pravdu. Zrovna on! Pak se ale otočil a rychle spěchal k portálům. Musí do knihovny, snad najde nějaké vodítko.

Když kráčeli po Bifrostu, Loki se probíral vzpomínkami na Ljósálfheim, na Freydis a na věci, které mu ukázala. Na ples, kde ho požádala, aby ji učil magii. Na tornádo, které dokázala rozpoutat. Na její zdatnost s katanami. A na ... Počkat! Hrad ukrytý v mlžném oparu vysokých hor! To je ono! Freydis mu tenkrát řekla, že se tam nedostane nikdo, ani ten, kdož zná cestu. Mlha dokonale splete všechny, bude je vodit do kruhu a nakonec jim ledové hory dají zahynout v některé z mnoha propastí a strží. Ideální místo na schování poddaných v případě útoku. A nebylo pochyb, Ljósálfheim byl napaden.

"Budu v knihovně," prohodil přes rameno k bratrovi a zavřel dveře svých komnat.

Loki seděl v křesle a v ruce držel starou knihu. Vedle na stolku se kupila pěkná hromádka podobných prastarých svazků. Přečetl snad všechno. Dokonce i Jotunské svitky! Ale nikde nenašel ani zmínku o hradu v tajemných horách. Loki si povzdychl. Nemůže je najít v knihách. Pokud hrad sloužil jako úkryt do dob nejhorších, jistě nikdo nezapsal jeho přesnou ani přibližnou polohu do map či knih. Musí se vypravit zpět na Ljósálfheim a pátrat. Projít křížem krážem celou zem, dokud nenajde, co hledal.

Loki vstal, položil knihu na stolek a vydal se najít Thora.

Freydis o sobě vždy tvrdila, že má dvě osobnosti. A měla pravdu. Její horší já pokořilo to dobré, převzalo vládu a začalo panovat tvrdě a krutě. Koupalo Freydis v krvi nepřátel jako v horké lázni, nedovolilo jí, se naprosto pominout z neustálých bojů na život a na smrt. Jakmile se ocitla v Aréně, jakmile se její prsty sevřely kolem jílce katany, dostala se do vražedného transu. Nerozeznávala přátele či nepřátele, ani stvůry, které se jí snažili odvést zpět do cely. Útočila na to, co se pohnulo; všechno v jejím zorném poli mělo zemřít. Byla předurčena k zabíjení. Alespoň to se jí snažili vecpat do hlavy. A ona tomu věřila. Bouří magie pokořila kohokoliv. Davy šílely, řičely, chtěly víc. Víc krve, víc krutosti. A Freydis jim dávala všeho dost. V Aréně se z ní stalo nemyslící monstrum bez citů, bez emocí, naprosto chladná vraždící zbraň. Kdyby proti ní poslali armádu, skosila by každého, do posledního muže. Bez slitování. Bez výčitek. Takové bylo Freydisino druhé já.

Výčitky přišly až v tichu a temnotě cely. Modrovláska seděla uprostřed, kolena pod bradou a snažila se nevzlykat. Noc co noc vzpomínala na krásy Ljósálfheimu, na Venturiovo radostné pohazování hřívou. Na Lokiho. Myšlenky na černovlasého asgaardského prince pro ni znamenaly mnoho. Jestlipak ji hledá? Má o ni strach? Pokud tady zemře, pomstí ji? Tisíce otázek se nebohé dívce honily hlavou a ani na jednu neznala odpověď.

Thor se nestačil divit. Stál ve svých komnatách, Loki před ním. Nemohl tomu uvěřit. Loki ho právě o něco požádal? Přestože se jeho bratr tvářil neutrálně, oči ho prozradily. Na Freydis mu záleželo, jinak by se nerozhodl ji jít hledat a už vůbec by neskousl svou hrdost a nepřišel by za ním, kdyby ne.

"Thore," oslovil jej Loki. Bůh hromu se na bratra usmál.

"Samozřejmě, že se znovu vydáme na Ljósálfheim!"

"Ano, ale nespěchej. Nejdřív musíme vytvořit pátrací skupinu a získat požehnání od Ódina. Což nechám na tobě, drahý bratře," ušklíbl se Loki.

Aréna.  Řev. Skučení zvířat. Svist ostří. A pak ticho. Jen rudá krev se vpíjí do písku. Záblesk nevole v ledově modrých očích. Cinkání řetězů. Další řev. Diváci řičí a křičí, pobízejí modrovlásku dole v amfiteátru k dalším ranám a ona zasazuje další a další, seká a bodá, tne katanou do kůže i do srsti. Odbíjí si další den jako zábava, jako atrakce pro kohosi.

A pak znovu temno kobky. Oči se zavírají, paže malátní, tělo se kácí na chladnou zem, bledě modré vlasy ztrácí svůj lesk ve vlhké špíně. Myšlenky jsou zmatené, zamlžené, útržkovité. Vědomí se ztrácí v temné hloubce bolesti a bezmoci.  

Loki, Thor, Tři válečníci a skupina stopařů se vrátili na Ljósálfheim. Předcházely tomu měsíce příprav, studia map a argumentování Všeotci.

Kolem portálu vypadalo vše stejně. Jen mrtvoly se už z větší části stačily rozložit. Nikdo je nepohřbil, ale na každém těle přibyl jednoduchý březový kříž.  Zda tam byli lidé, nebo to bylo jen kouzlo, nikdo nedokázal říct.

Muži se vyhoupli do sedel a vyrazili vpřed. Projeli palácovým komplexem a vjeli do otevřené krajiny. Pěstěné zahrady kolem nich zarostly divokými keři, potok monotónně hučel po kaskádách.

"Freydis mne vedla kolem řeky," prohodil Loki přes rameno. "Najděme ji."

Doba, kdy zabíjela zvířata, minula. Nadešel den, kdy proti ní postavili lidskou bytost. Mladý muž, spíš ještě chlapec, držel meč jako by netušil, co s ním. Freydis pocítila cosi jako soucit s mladíkem. Ona sama se nemohla hnout z místa, nedokázala donutit zaútočit jako první. Hadí muži ji zpoza bezpečí mříží pobízeli k boji. Freydis zírala na chlapce, jak se mu třesou ruce i kolena, jak na ni upírá prosebný pohled. Odkudsi zafoukal vítr, zvedl dívčiny světlounce modré vlasy, pohrál si s nimi a nechal je klesnout na její ztuhlá záda. V modrých očích se zatřpytila nerozhodnost. Mladík klesnul na kolena.

Freydis se otočila k mřížím. "Nebudu proti němu bojovat!" křičela pevným hlasem. "Nebudu! Odmítám!"

Nikdy nezažila mučení. Bolelo to. Šíleně moc to bolelo, pálilo a štípalo. Freydis netušila, co všechno provedli s jejím fyzickým tělem. Necítila nic, všechno splynulo do jedné velké agónie. Fyzická bolest ale byla nic proti bolesti duševní. Hadí muž znásilnil její mysl, zprznil její vzpomínky na všechno krásné. Trápil jí řečmi o Lokim, popisoval, jak její milované sedře z kůže, vyhrožoval, že celý Ljósálfheim obrátí v prach, pokud se neponaučí a nebude navěky jeho bojovníkem. Jeho Modrou Smrtí. Vsugeroval Freydis, že se mu musí zcela oddat, jak psychicky, tak fyzicky. Dívka vydržela všechno mučení, ponižování a nadávky, ale když do ní pronikl, ztratila vědomí.