7. kapitola

Ahoj! Dala jsem si trochu načas, já vím :) Nicméně už začínám napravovat své resty co se čtení i psaní týče :) Řekla bych, že nastal zvrat, trochu se posouváme a hlavní hrdiny trošičku potrápíme :) Jsem ZLÁ, já VÍM :D 

"Tvá komorná mi ráno řekla, že dnes jsi hodinu zrušil," odpověděla zmateně. Loki si odfrkl.

"Kdybych ji zrušil, dal bych ti vědět osobně," odsekl. Zněl podrážděně a Freydis nechtěla riskovat úraz, proto nasadila kajícný výraz. Oh ano, ten si také nacvičovala před zrcadlem.

"Loki," oslovila muže. "Jedna hodina sem, jedna tam... To je takový problém, že jsme se dneska prostě neshodli na tom, zda se lekce koná nebo ne?" protočila Freydis oči, kajícnost odhodila stranou. Loki ji provrtal pohledem. Modrovláska mu pohled opětovala, hladíc přitom osminohého hřebce. Sleipnir stál s hlavou skloněnou a ušima nastraženýma. V čemsi Freydis připomínal Venturia.

"Víš, Loki," nadhodila Freydis poněkud útočnějším tónem, než měla původně v plánu. "Asi je čas se vrátit zpátky na Ljósálfheim."

Asgaardský princ neodpověděl. Freydis čekala minutu v trapném tichu, jestli nepromluví, ale Loki mlčel. Pro modrovlásku byla odpověď jasná.

Druhý den ráno, po rozloučení se všemi na Asgaardu, převezl Sleipnir Freydis přes Bifröst.

Freydis se vynořila z portálu a nadechla se chladného vzduchu vonícího po vzácných květech v zahradě Nótt. Na to, že bylo časné ráno, všude panovalo ticho. Trochu podezřelé, lehce tíživé ticho. Freydis sevřela jílec své katany. Opatrně popošla pár kroků dopředu, rozhlížejíc se všude kolem. Nikde žádné stráže ani služebnictvo.

"To vůbec není podezřelé," pronesla sama k sobě ironicky. Zhluboka se nadechla, narovnala se a vykročila k palácovému komplexu. Cestou zahradami míjela odhozené tácy s jídlem, povalené stolky a židle. Sem tam ležel občas pohozený meč a ze země místy trčely bíle opeřené šípy.

Pak konečně ve dveřích narazila na strážného. Muž se ploužil po chodbě a nevnímal svět okolo.

"Hej!" zaječela na něj Freydis a zatřásla s ním. "Co se tady stalo?!"

Strážný zdvihl krví podlité oči a upřel na ni zakalený pohled. Okamžik na ni zíral jako na zjevení, pak se narovnal a zasalutoval. Něco nesrozumitelného zahuhlal a zhroutil se modrovlásce k nohám.

Ta zaskočeně stála na místě a nevěřícně hleděla na vojáka v bezvědomí.

"Aha. Dobře. Fajn," zamumlala si pro sebe. "Začínám trpět samomluvou, to jsem to dopracovala," rozhodila rukama a překročila tělo. Zamířila do stájí, kde doufala, že najde Venturia. S hřebcem po boku už si nějak poradí ať je situace jakákoliv.

Během cesty intuitivně využívala stínů a schovávala se v nich. U kuchyně si přeměnila světlou sukni na černé kožené nohavice a bílou rozhalenku. Z ramenou jí splýval plášť s hlubokou kápí, která schovala její světlounce modré vlasy v šeru. Katana tiše cinkala, dychtivá po boji. Než ji stihla vytasit, cosi jí spoutalo ruce i nohy a ona spadla do jediné louže široko daleko. Vzápětí jí kdosi přetáhl plátěný pytel přes hlavu, pak rána a Freydis zahalila tma.

Probrala se s nepříjemnou migrénou. Hlava jí třeštila, bolely jí ruce i nohy. Otevřela oči a zazírala do tmy. Byla všude. Černá, studená, tichá. Freydis absolutně netušila, kde by mohla být. Taková místa jako tahle se na Ljósálfheimu nenacházela. Přemýšlela, jestli riskovat pohyb a pokoušet se postavit. Na zkoušku pohnula zápěstím. Bylo volné. Freydis si lehce oddychla. Mohla hýbat rukama, což znamenalo, že se mohla aspoň trochu bránit. Posadila se. Promnula si unavené, černotou namáhané oči a zazívala.

Seděla v cele, či co to bylo, už nekonečně dlouhou dobu. Zjistila, že i nohy má volné a několikrát místnost obešla dokola, ale nikde nenašla stěnu či konec. Celá věc začínala být ještě podivnější. Proto seděla v tureckém sedu někde, kde si myslela, že je střed onoho čehosi.

Probralo ji světlo. Nepříjemně zaútočilo na ospalé oči. Freydisina paže reflexivně vystřelila vzhůru a překryla obličej. Pravá dlaň se bezděčně sevřela u pasu. Katanu jí překvapivě nenechali. Freydis neviděla, mohla jen naslouchat přibližujícím se krokům. Zněly jako mužské. Hlas rozléhající se prostorem její odhad vzápětí potvrdil. Muž mluvil s podivným přízvukem, usekával slova a vtipně protahoval sykavky.

"Vsstávej," zasyčel. Freydis se ušklíbla. Nemyslí si, že bude poslouchat někoho, kdo neumí pořádně mluvit, že ne? Muž na odpověď nečekal, máchnul rukou a Freydis rázem stála na nohou, chtíc nechtíc.

"Svůj život si musíš vybojovat!"

Modrovláska konečně spustila paži a pohlédla na svého věznitele. Muž nevypadal jako člověk. Měl hadí oči, rozeklaný jazyk a špičaté zuby čouhaly z protáhlého čenichu. Vlčí uši plandali kolem hlavy, porostlé světle hnědou srstí. Krk mělo stvoření nepřirozeně dlouhý, ramena byla holá a vypadala šupinatě. Zbytek těla Freydis raději nezkoumala. Otřásla se.

"Jdeme!" zařval muž zničehonic. Trhla sebou. Nechápala souvislosti. Proč se ocitla tady? A kde vlastně je? Kam se poděli všichni z Ljósálfheimu?

Freydisiny splašené myšlenky ustoupily do pozadí, když jí do ruky kdosi vrazil známou rukojeť. Pohlédla na svou katanu a než se stihla rozkoukat, šoupli jí do arény. Připomínala starověké Koloseum, asi třikrát tak větší, plné všelijakých vesmírných existencí. Dav řval a vřískal, až to nebohé dívce trhalo uši.

Freydis stála uprostřed, ač to nerada přiznávala, vyděšená. Točila se kolem dokola, netušila, co má očekávat. A pak se dav utišil a otevřela se jedna z mohutných kovových bran. Modrovláska zalapala po dechu. Ta nestvůra, co se na ní řítila, byla obrovská! Vypadala jako lev, obrovský, s hadem místo ocasu. Modrovláska stála a zírala na blížící se zvíře.

Prvnímu útoku se vyhnula stěží. Jakmile si uvědomila, že jí vážně jde o život, přehodila si katanu z ruky do ruky a zase zpátky. Pak vyrazila do protiútoku. Čepel svištěla vzduchem, jednou spodem, podruhé horem. Ocel dychtila po krvi, jako by měla katana vlastní vůli, jako by se stala prodlouženou částí Freydisiny ruky. Dokonalá souhra dokázala své. Zvíře padlo na zem, pokryté dlouhými a hlubokými ránami, z nichž prýštila krev. Freydis sama neunikla bez zranění. Po celé délce levé paže se táhl ošklivý krvavý šrám, který tam zanechaly drápy tvora.

Dav znovu řval, tentokrát ještě více rozvášněný krvavým představením odehrávajícím se dole pod nimi. Písek se pomalu barvil krví a protivníci padali jeden po druhém. Freydis se ocitla ve vražedném opojení, její horší já přebralo moc nad její myslí. Netušila, kolik ran rozdala ani kolik utržila. Dychtila po krvi nepřátel, chtěla roztrhat každého, kdo se jí postaví do cesty. Sekala kolem sebe jako smyslů zbavená, tváře skrápěné krví, slepené vlasy.

A pak ji zavřeli do temna cely. Tam byla její mysl jasná, dívka si najednou uvědomila, kolik životů zmařila, kolik krve bylo prolito. Neměla však čas si lízat rány. Musela se naučit vyprázdnit svou mysl, oprostit se od pocitů viny a vzpomínek na své milované. Musela využít těch několika málo hodin v chladu kobky ke spánku.

Byla zničená. Utržená zranění se hojila rychle, ale její duše krvácela dál. Netušila, jak se dostat ven, nevěděla, kde je. Znala jen svou kobku a arénu. Nikdo se jí neptal na jméno, jen dav řičel "Modrá smrt!" kdykoliv vstoupila s katanou v ruce do arény. Neznala plynutí času v této dimenzi, chtěla vědět, kam se poděli lidé z Ljósálfheimu. Odpověď nikdy nepřišla.

Loki přecházel po svých komnatách, ruce za zády. Přemýšlel. Freydis odešla před spoustou dní naštvaná na něj. Rozloučila se se všemi, jen jeho vynechala. A od té doby o sobě nedala vědět. Ani hloupý dopis, v němž by mu oznámila, že jej nechce do konce věků vidět. Nic. Asgaardský princ začínal být zoufalý. Freydis byla něčím výjimečná, dokázala upoutat jeho mysl a proniknout skrz ledové hradby jeho srdce. Možná by mohl vykonat cestu na Ljósálfheim a omluvit se za své chování. Chtěl jí říct, že si uvědomil, že pro něj znamení víc, než jen studentku.

"Bratře, jsi v pořádku?" vyrušil Lokiho z rozjímání Thorův hlas. Černovlasý bůh zvedl hlavu a zahleděl se na boha hromu. Přikývl a pak zavrtěl hlavou.

"Ano. Ne. Já nevím," povzdychl si. Thor mu položil ruku na rameno v utěšujícím gestu.

"Doprovodím tě na Ljósálfheim, pokud chceš, bratře," usmál se Thor na mladšího bratra. Loki zaváhal a poté přikývl.

Místo povykujících dětí, rozkvetlých stromů a upravených zahrad je přivítal studený vítr, pochmurný, tichý palác a několik mrtvol oděných do kabátců krále Světlých elfů. Oba princové po sobě vrhli zmatený pohled a Thor potěžkal Mjolnir.