Veru | 1. kapitola

Ahoj všem, kdo tohle čtou :) Vítám Vás u první kapitoly povídky Dcera Ljósálfheimu.  Nebudu Vám prozrazovat děj, protože sama si ještě některými věcmi nejsem jistá. Hlavní hrdinka je mnou vymyšlená postava, začátek je také čistě můj výmysl, zbytek postav náleží skandinávské mytologii a námět Marvelu. Kapitoly jsou zatím krátké, těch prvních pár už mám napsaných. Uvidíme, v jakém intervalu budu přidávat, občas mám trochu neschody s technikou :D DL je má první povídka na Avengers, tak prosím o slitování :) Pokud mi zanecháte pár slov, budu moc ráda 

V Křišťálové síni Devátého světa panoval neúnosný hluk. Sešli se zde snad všichni šlechtici a jejich radové, sluhové a vojáci. Na vyvýšeném místě síni, na trůnu z broušeného křišťálu, seděl muž v stříbrno modrých šatech, stříbrný plášť mu splýval k zemi kolem kotníků. Šedé vlasy mu padaly do kobaltových očí. Vrásčitý obličej měl klidný, seděl tiše, jen pozorně sledoval své okolí. Na druhém trůnu seděla bohyně noci Nótt. Vedle králova trůnu stála mladá žena v kožené zbroji, z ramenou jí splýval antracitově černý plášť, u pasu měla připnutou zdobenou katanu. Ledově modré oči neznající slitování upírala na rozhádaný dav aristokratů. Azurové, světlé vlasy měla stažené do volného drdolu, několik neposlušných pramínků jí spadalo přes tvář na rameno. Levou dlaň měla položenou na rukojeti katany, připravena kdykoliv tasit a zabít. Na královo přání dnes odložila luk a cítila se bez něj nesvá. Dokonce i druhou katanu, jehlice a vrhací nože nechala ve svých komnatách, jen proto, že si to vládce přál. Nezúčastněně hleděla na hašteřící se šlechtice, ignorovala hluk pronikající až k jejím uším.

Freydis byla zvláštní. Nejen svou komplikovanou povahou, ale i původem.  S tím souvisel její neobvyklý zjev. Byla dcerou midgardského bojovníka, velmi silného a udatného muže, který vyhrával války ve jménu Ásů před mnoha, mnoha lety a bohyně ledu a sněhu. Barva jejích vlasů připomínala barvu čistého ledovce na vrcholku hor v záři slunečních paprsků. Oči měla stejně hluboké a temně modré jako studené norské fjordy. Po matce zdědila lásku ke sněhu a ledům všech devíti světů, zároveň v ní bylo něco z jejich ledovosti. Otec jí obdaroval svými schopnostmi bojovníka, stala se téměř neporazitelnou, když před staletími přišla na to, jak skloubit matčinu magii a otcův bojový styl dohromady.

Hluk v místnosti se stával nesnesitelným. Šlechtici a šlechtičny neuměli mlčet, ani kdyby jim šlo o život. Dnes měli přijet na návštěvu oba asgaardští princové a to byla událost, kterou si nikdo kromě Freydis nechtěl nechat ujít. Kdyby záleželo jen na ní, teď by cválala na Venturiovi někde daleko, daleko odsud. Její bělouš byl jediným potomkem Hrímfaxe, hřebce Nótt, kterého jí královna věnovala. Otevřely se mohutné, vysoké dveře, hluk pomalu utichal. Nejdřív do sálu vpochodovala stráž. Teprve za čtyřmi muži ve zvláštní zbroji vešli i oba princové. Freydis potlačila znechucený úšklebek při pohledu na vymakaného blonďáka s kladivem v ruce. Thor se na všechny sladce usmíval a dámy téměř omdlívaly, když kolem nich prošel. Za Thorem kráčel jeho bratr, černovlasý Loki. Dcera bohyně ledu pocítila silnou nutkavou touhu opustit síň. Když se totiž dívala na syna Ódinova, jak lehkomyslně nese Mjolnir na rameni, měla chuť donutit krále říct něco ošklivého na adresu Všeotce a Asgaardu a vyprovokovat tak mocného Thora k útoku. Kterému by samozřejmě jakožto Strážce musela zabránit a dokázat tak tomu namyšlenci, že není nejsilnější mezi Devíti světy. Starý vládce Ljósálfheimu však její myšlenky zřejmě vycítil, poněvadž po ní šlehl varovným pohledem. Nótt se na Freydis hřejivě usmála. Bohyně noci považovala dívku za svou dceru od doby, co ji Delling přinesl z jiného světa, který pod Ódinovým praporem dobyli. Modrovláska potlačila nutkání protočit panenky a místo toho odfoukla pramínek vlasů z očí.

Oba princové přistoupili k Dellingovi, poklekli před trůny a Freydis si je tak mohla lépe prohlédnout. Ano, Thor byl fešák, to musela uznat. Měl vypracované svaly a stavěl je na obdiv v té přiléhavé kroužkové košili, přes kterou měl koženou tuniku a na ramenou purpurový plášť.  Jeho dlouhé vlasy barvy slunce a strniště mu jen přidávali na kráse, ale nebyl Freydisin typ. Zadívala se na druhého prince. Vysoký, černovlasý, s inteligentním výrazem ve tváři, uhrančivýma očima a podmanivým úsměvem. Tohle byl muž z jejích snů. Její tmavě modré oči se najednou setkaly s jeho taktéž modrými. Přeběhl jí mráz po zádech. V břiše se jí rozletělo hejno motýlů. Freydis raději sklopila zrak. Nikdy nebyla zamilovaná. Nikdy se jí ani žádný ze zdejších mužů nelíbil. Netušila, jak by se měla chovat v přítomnosti asgaardského prince, který právě nejspíš uloupil její srdce.

Utrpení v Křišťálové síni pro ni naštěstí nemělo dlouhé trvání. Několik desítek minut poté, co se zamilovala, přiběhl jeden ze Strážců, kteří měli na starost portály Bifrostu se zprávou, že sedmý portál se zničehonic aktivoval a začíná se otevírat. Freydis si vyměnila jediný pohled s králem a vteřinu na to už běžela chodbami k portálům. Cestou pro jistotu tasila katanu a v duchu zanadávala, že se dala přesvědčit, aby ostatní zbraně zůstaly v komnatách.

Stála před sedmým portálem a vyčkávala. Nic se nedělo. Freydis zvědavě naklonila hlavu na stranu. Protočila katanu v ruce, jen aby měla zdání pohybu. Ticho ji znervózňovalo. Musí se něco stát! Nejde o to, že by se Strážci ztrapnili před asgaardskými princi a ona osobně před Lokim. O to vůbec nešlo. Jenže ani po patnácti minutách se nic nedělo, takže Freydis ztratila trpělivost. Prudce zasunula katanu zpět do pochvy, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Venku zafučel vítr a serval mrtvé listí ze stromů.

Freydis se nuceně pomalým krokem vracela do síně. Poklekla před trůnem vládců, sklonila hlavu a klidným hlasem oznámila: "Byl to planý poplach, pane."

Z tónu, jakým mluvila, všichni poznali, jak moc ji mrzí, že se neobjevil žádný vetřelec.

"Nepochybně tě to mrzí, Freydis. Mohla to být dobrá záminka..." usmál se Delling. Znal svou skoro dceru velmi dobře.

"Nepopírám, že mě to zde nudí, můj pane," odpověděla pohotově a poněkud drze.

"Tvá prostořekost mne vždy uchvátí," pronesl král a více si incidentu nevšímal. Zcela se ponořil do debaty s princi. A Freydis poslušně zaujala své místo vedle trůnu.