Prolog

Tato povídka vznikla před hodně, hodně dlouhou dobou. Mám 103 kapitol, včetně prologu a epilogu. Vsadila jsem se se svým nejlepším kamarádem, že ji dopíši do maturity. Vzhledem k faktu, že oba maturujeme už tenhle rok, má výhra je nereálná :D Původně jsem tuto povídku publikovala na mém prvním blogu www.studentova-fantazie.blog.cz. Zde ale povídky musí projít rekonstrukcí, psala jsem je v patnácti a taky to tak vypadá :)

Na severozápadě Francie, v kraji Normandie, bylo malé městečko. Malebné domečky obývané přívětivými a veselými lidmi, cesty roubené vysokými topoly. Potůček stékající z kopců do malého jezírka uprostřed louky. Koně popásající se na zelené trávě, děti honící se za míčem. Modrá obloha bez jediného mráčku.

Kdybyste tam stáli právě teď, nejspíš byste město ani nepoznali. Tam, kde stály domy, dohořívaly trosky trámů, kouř a pach pálených věcí štípal v očích i krku. Koně někam zmizeli, místo dětského smíchu se ozývalo jen jejich bolestné sténání. Tráva zrudla, tok potoka ztemněl krví tolika nevinných. Pod zamračenou oblohou se míhaly světelné záblesky doprovázené výkřiky neznámých latinských slov. I měsíc přivřel oči nad tou ponurou scénou.

Se Smrtijedy bojovalo mnoho lidí. Nejen dospělí, ale i děti, které už zvládaly alespoň omračovací kouzlo. Mnoho z nich padlo tváří k zemi, aby už nikdy nevstalo. Muži i ženy. Starci i děti. A potom přišel na pomoc Řád Světla. Kouzelníci v něm byli silní, ale v menšině.

V tom městečku vyrůstala i jedna zvláštní dívka. Jmenovala se Madeleine Belartová. Včera oslavila své dvacáté narozeniny. Její temně rudé vlasy ostře kontrastovaly se smaragdově jiskřivým pohledem očí. Postavou byla spíš průměrně vysoká, okolo sto sedmdesáti centimetrů, štíhlá. Řekli byste, celkem obyčejná. Výjimečná ale byla její síla. Už od dětství měla velmi silné magické jádro. V záchvatech vzteku nejednou srovnala se zemí dům svých rodičů. A v deseti letech se u ní projeli zvěromágské schopnosti. Ano, kde kdo se uměl proměnit v psa, kočku či králíka. Ale nikdo se nedokázal proměnit v draka. Kromě ní. Proměna byla bolestivá, výsledek však stál za to. Nicméně ten pocit volnosti a moci stál mnoho sil.

Právě ona teď stála na periferii města v inkoustově modrém plášti se stříbrným lemem vlnícím se kolem kotníků, s tváří ve stínu kápě a s mahagonovou hůlkou v ruce. Bystrým pohledem přejela bojiště, odhadovala počet nepřátel. Vedle ní stál její otec a kolegové z Řádu. I oni hodnotili situaci. Nakonec protočila hladké dřevo hůlky mezi prsty a vykročila vstříc Smrtijedům.

Letní noci bývají teplé. Dnešní byla až moc. Od moře vál vlahý vítr, jen mírně ochlazoval bojující. Madeleine kráčela vpřed, hlavu zdviženou. S nicneříkajícím výrazem překračovala mrtvoly. Za tou kamennou maskou se však svářelo příliš mnoho emocí.

Toho jsem znala, prodal mi hůlku. Jean, pamatuji si, jak jsme si spolu hráli. Theo, učili jsme se společně létat na koštěti. Byl blázen do famfrpálu. Proč oni? Proč Smrtijedi nezůstali v Anglii? Otec říkal, že tady něco hledají. Ale co? Vždyť Voldemort je mrtvý. Už třináct let.

Z myšlenek ji vytrhl až výkřik.

"Avada Kedavra!"

Sotva se té smrtící kletbě vyhnula.

"Expeliarmus!" pomyslela si a namířila na útočníka hůlkou. Ta jeho jí během pár vteřin přistála v ruce. Zlomila ji a hodila Smrtijedovi k nohám.

"Mdloby na tebe!" vykřikla tentokrát na hlas. Rudé světlo ho zasáhlo do prsou a bez hlesu se svalil na zem.

Rázem se ocitla ve víru boje. Kolem ní létaly kletby, některé by ji jistě i zasáhly, nebýt jejího Perpetuum Protega.

Brzy ale byla nucena štít zrušit, ubíral jí sílu. Počet kleteb z obou stran se rapidně zvyšoval. Souboj sklouzl do monotónního útok-obrana-útok.

"Impedimenta!"

"Mdloby na tebe!"

"Avada Kedavra!"

"Sectumsepra!" ozvalo se zezadu i zepředu.

Poslední, co viděla, byl rudý záblesk světla a potom tma. Její tělo dopadlo na tvrdou zem, náraz jí vyrazil dech a upustila hůlku. Kápě slétla dozadu, vlasy nasávaly její vlastní krev. Cítila, jak se jí po celém těle rozevírají řezné rány, levou ruku měla podivně zkroucenou pod sebou, skřípnutou mezi kamenem a svým tělem. Všechno ji bolelo, nicméně tahle bolest byla nic proti tomu šílenému třeštění hlavy. Navíc mrkala řasami, snažila se prohlédnout tu tmu. Už neviděla žádné záblesky, jen slyšela výkřiky. Pravou rukou se roztřeseně dotkla své tváře. Byla mokrá. Od slz? Ledovými prsty si přejela přes oči. Ulpívala na nich horká tekutina. Na rtech ucítila onu kovovou pachuť krve. Ne!

Zachvátila ji panika. Strach ze smrti. Ze tmy. Nadzvedla se na lokti, zajíkla se bolestí, a poslepu šmátrala kolem sebe ve snaze najít hůlku. Prosím!

Konečně její zkřehlé prsty nahmataly hladké dřevo hůlky. Křečovitě ji sevřela. Zalila ji vlna známé magie, na okamžik se cítila v bezpečí. Vzápětí ten pocit zmizel a ona byla surově kopnuta do reality. Nevidí. Tady je k ničemu. Co kdyby zabila někoho ze svých? Navíc se na ni začala projevovat nadměrná ztráta krve.

Přemístila se s myšlenkou, ať je to k někomu, kdo se o ní postará.

S hlasitým prásknutím dopadla na špinavou ulici, znovu s vyraženým dechem. Cítila se slabá. Po levé ruce cítila dřevo, nespíš něčí práh. Zachraň mě! Ztratila vědomí.